Majetek panství Votice - landtäfliche Grundherrschaft Wotitz (eBook)

Stručná historie majitelů panství

Otický z Otic / Votický z Votic – (Otický von Otice / Wotický von Wotitz)

Starý šlechtický rod sídlící v Čechách nebo na Moravě (případně na celém území Českého království) před Bílou horou (do roku 1620), byli starým českým vladyckým rodem neznámého znaku - Otický z Otic, později (asi od r. 1450) Votický z Votic. Z jejich erbu se uchoval v městském znaku šikmo položený pruh.

Votice, původně Otice se poprvé připomínají roku 1318, kdy se zde uvádí předek Otických z Otic, Diviš. Tvrz Otických stávala na vyvýšeném místě nedaleko kostela, na místě, kde se dodnes říká „Na Hradčanech“. Dalšími členy rodu Otických, kteří jsou zde zmiňováni, jsou v letech 1359 – 1378 Aleš, purkrabí na Chýnově a jeho synové Jan starší, Racek a Jan mladší. Posledním z Otických zde byl Burian, který ves Otice prodává roku 1545 Kryštofu Skuhrovskému ze Skuhrova, pánu na Popovicích a Louňovicích pod Blaníkem. Tou dobou již stará tvrz neexistovala a nová stála jihozápadně od kostela, v místech, kde se dnes říká „starý zámek“.

Skuhrovští ze Skuhrova (Skuhrovský von Skuhrov auf Popovice [u Benešova] und Louňovice pod Blaníkem)

Skuhrovští byli starým českým vladyckým rodem, kteří pocházeli z vesnice Skuhrov, nedaleko Berouna. Prvním známým členem rodu byl Václav, který byl roku 1464 purkrabím na Pražském hradě. Václavův vnuk Kryštof bojoval v císařském vojsku a v roce 1529 se účastnil obrany Vídně. V roce 1538 prodává rodový Skuhrov a vyženil Popovice. V následujících letech vlastní Skuhrovští např. Votice. Poslední mužský člen rodu Oldřich Sezima Karel se podílí na stavovském povstání, ale jako katolík je osvobozen od konfiskací a nejprve se stává královským radou, hejtmanem kouřimského a berounského kraje a v roce 1643 královským místodržícím a purkrabím hradeckého kraje. Oldřich byl dvakráte ženat. Prvně s Dorotou z Harasova a pak s Kateřinou z Kojotova. Měl jediného syna Karla Lva, ale ten umírá dříve než on. Oldřich umírá roku 1674, čímž tento rod vymírá po meči.

Páni ze Šternberka (von Sternberg)

Rod Šternberků založil Diviš z Divišova a proto se také z počátku nazývali Divišovci. Ze Šternberka se začínají psát až po zbudování rodového sídla Českého Šternberka nad řekou Sázavou v letech 1235 – 1240. Tento raně gotický hrad založil Zdeslav z Divišova a je v držení tohoto rodu dodnes. Šternberkové výrazně ovlivňovali události své doby a zastávali nejvyšší zemské a církevní úřady.

Zdeněk ze Šternberka byl vůdcem a zakladatelem zelenohorské jednoty, bojující proti Jiřímu z Poděbrad. Ten Šternberk oblehl a dobyl. Šternberkové dostávají hrad zpět až o dvanáct let později, jmenovitě Petr ze Šternberka. Tím začíná vláda holické větve Šternberků. Ti zde vládnou až do roku 1712, kdy tato větev vymírá. Zámek tím přechází do cizích rukou a až roku 1841 jej zpět kupuje Zdeněk ze Šternberka. V roce 1948 je zámek Šternberkům vyvlastněn, ale po roce 1990 je tomuto rodu opět navrácen. Šternberkové jsou dodnes prokazatelně žíjícím rodem. Dnes Šternberkové mimo Českého Šternberka drží ještě Jemniště, Březinu, Častalovice a Zásmuky.

Hrzánové z Harasova (Graf Herzan von Harras auf Vidim)

První zmínka o rodu Hrzánů z Harasova je ze 14. století. Hrzánové na společenském žebříčku stoupali velmi pozvolna. Až Adam Hrzán z Harasova, sídlící na Červeném hrádku u Chomuto-va prosadil tento rod mezi tehdejší smetánku. Nebylo to ale na základě jeho chrabrých činů, nýbrž jeho finanční politiky. Půjčoval peníze na úrok a brzy mu dlužil kdekdo. Adam zemřel roku 1619 a svým dědicům zanechal úctyhodné jmění. Hrzánové se však zapletli z českými stavy a po bitvě na Bílé hoře jim hrozila konfiskace majetku. Tomu předešli, dalo by se říct tradičním způsobem, podplatili Karla z Lichtenštejna a s jeho pomocí si zajistili přízeň habsburského dvora. Roku 1650 byli povýšeni nejdříve do panského a později do hraběcího stavu. Rod Hrzánů z Harasova vymírá v průběhu 19. století. Během trvání rodu vlastnili například hrady Blatno, Skalka, Houska a Lanšperk.

Kaplířové ze Sulevic (Kaplirz de Sulewicz/Cappleri de Sulewicz)

Vladycká rodina Kaplířů je připomínána již ve 14. století, ale uznání se dočkala až během století sedmnáctého. Nejprve se stal Kašpar Kaplíř ze Sulevic členem direktoria českých stavů a v letech 1618 – 1620 se účastní stavovského povstání. Jako generál dělostřelectva se účastnil pod velením hraběte Thuna obléhání Vídně. Po porážce stavů na Bílé Hoře byl odsouzen k popravě na Staroměstském náměstí. V době popravy mu bylo mu téměř osmdesát let. Osudy rodiny se pak podivuhodně rozchází. Kašparův syn Albrecht měl dva syny Oldřicha a Zdeňka. Zatímco Oldřich zůstává věrný protestantské víře a odchází do emigrace, kde roku 1653 v chudobě umírá, Zdeněk přestoupil na katolickou víru a vstupuje do císařského vojska, kde velel habsburskému pluku kyrysníků. Roku 1676 byl povýšen do stavu říšských hrabat. Největší proslulosti se mu však dostalo roku 1683, kdy spolu s Rüdigerem ze Stahremberka řídil obranu Vídně proti Turkům. Téměř dva měsíce dokázali držet Vídeň proti dvěstě tisícům mužů, než byla Vídeň osvobozena. Zdeněk umírá roku 1686 ve vsi Milešov, kde byl také pohřben v rodinné hrobce. Jím také vymírá rod Kaplířů ze Sulevic.

Hraběte z Vrtby (Reichsgrafen von Vrtby)

Prvním známým předkem pánů z Vrtby byl Sezima z Krašova, žjící v letech 1268 – 1313. Ten měl syny Sezimu, Buška a Racka. Sezima si vybudoval hrad Vrtba, a jeho potomci se od té doby zvali z Vrtby, Bušek přebírá tvrz Krašov a Racek staví hrad Bělá. Všechna tato sídla se nacházejí severozápadně od Plzně. Rod pánů z Vrtby, který Sezima založil byl dlouho tak bez-významný, že se o něm nedochovaly téměř žádné zprávy. Obrat nastává až v období třicetileté války, kdy jeden z jeho potomků, Sezima z Vrtby zavčas přestupuje ke katolické víře a zůstává věren císaři Ferdinandu II a Habsburkům. Za své služby dostává roku 1624 hraběcí titul a výhodnou...